51f165d33c9d80401600007b_budik.png
24.5.2016
Administrátor

16. května 2016 jsme v půl sedmé nasedli v počtu 42 žáků z devátých a z osmé třídy do autobusu, odhodláni proniknout do tajů a hrůz z dob pro nás dávno minulých. Nedokázali jsme si představit, jak hrůzný ,,život“ mohl na místě, jako je Terezín, být. Myslím, že skutečný Terezín překonal i naše nejhorší představy. Už jen příjezd na místo a pohled na bezútěšnou rozlohu Malé pevnosti v nás vyvolával nepříjemné pocity. Postavili jsme se pevnosti čelem a odhodlali jsme se přelétnout očima hřbitov plný pomníčků, nad kterým se tyčil křesťanský kříž a v povzdálí židovská hvězda. Prošli jsme vstupní bránou, kterou jsme znali již z fotografií, orámovanou černými a bílými pruhy. Po vstupu na nádvoří jsme si odskočili na záchodky, které se nacházely v bývalé dámské věznici. Poté jsme pokračovali vlevo, do pánské části tábora, která byla ohraničena typickým nápisem pro pracovní tábory ,,Arbeit macht frei“ – Práce osvobozuje. Zhlédli jsme administrační místnost, archiv záznamů a ,,sklad“ s věcmi pro přijaté vězně. Velikost místnosti poukazovala na to, kolik málo vězňů se takové péče dočkalo. Prošli jsme pod tím nápisem, který nám naháněl hrůzu, a dostali jsme se na dvoreček, kam se svolávali vězni. Prošli jsme celami pro větší skupiny, kde námi otřásl fakt, že každý vězeň měl jako prostor na spaní pouhých 40cm na šířku, pokračovali jsme samotkami, kde nám hrůzu nahnaly ,,temnice“, aneb temné místnosti bez oken s kyblíkem místo záchodu. Nahlédli jsme i do sprch a odvšivovacích zařízení, dokonce i do umývárny, kterou si vězni ale neužili, neboť byla postavena jen jako reklama na pracovní tábory, jako pouhopouhá lež, že se v táborech vězni mají dobře. Tuto lež kazil možná jen fakt, že kousíček odtud se nacházelo nádvoříčko, kde byli dva vězni ukamenováni na pokyn dozorců od jiných vězňů, za pokus o útěk. Cesta pokračovala půlkilometrovou klaustrofobní chodbičkou v podzemí komplexu, která nás dovedla na popraviště. Pohled na šibenici byl velice skličující. Popohnáni časem jsme prošli parčíkem se sochou podvyživených vězňů okolo panského sídla s bazénem, rozloučili jsme s průvodcem, popovezli se autobusem a prošli městem do muzea. Tam nás bezpochyby všechny zasáhla básnička od čtrnáctiletého chlapce – možná díky tomu, že byl v našem věku, možná jednoduchostí a hloubkou textu – o růži a chlapci končící slovy ,,… růže rozkvete a chlapec už nebude“. Zahloubáni do svých myšlenek jsme se opět prošli městem do kasáren, kde jsme viděli dobové uniformy, nádobí a spoustu dalších věcí. Možná příliš unaveni, možná příliš zasmušeni, jsme se vrátili do autobusu, kterým jsme se zpátky dostali na místo ranního odjezdu – na točnu u školy.

Kristýna Keberlová, 9. A